Možnost domáhat se po nemocnici odškodnění za protrpěné bolesti? I to je možné!

V dnešní aktualitě se budeme věnovat nedávnému rozhodnutí Ústavního soudu týkající se povinností nemocnice vůči pacientovi. 

Konkrétně se soud věnoval otázce, zda má pacient právo „pouze“ na úspěšnou léčbu, respektive zda se ve výsledku úspěšná léčba rovná splnění všech povinností, které nemocnici zákon ukládá. Jak si totiž dále ukážeme, v některých případech může být cesta ke kýženému výsledku pro pacienta dosti nepříjemná, aniž by to zároveň bylo nezbytně nutné. Nejprve k tomu, co se vlastně stalo a jak se celá záležitost dostala až k Ústavnímu soudu. 

V uvedeném případě se stěžovatelka v pozici bývalé pacientky Karvinské nemocnice domáhala po nemocnici odškodnění za kruté bolesti, kterými trpěla během své hospitalizace na chirurgickém oddělení nemocnice. Tyto bolesti ustoupily až po přeložení stěžovatelky na gynekologické oddělení a následné urgentní operaci. Operace byla úspěšná a její výsledek tedy nebyl předmětem sporu. 

Stěžovatelka ale tvrdila, že bolesti, kterým byla vystavena po nepřiměřeně dlouhou dobu, byly způsobeny chybným postupem personálu chirurgického oddělení nemocnice, který v řadě aspektů nepostupoval v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Důležitou roli v tomto případě také sehrála skutečnost, že nemocnice nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci stěžovatelky. Celému případu se postupně věnovaly tři různé soudy, které všechny došly ke stejnému závěru. 

Okresní soud v Karviné (ke kterému byla žaloba proti nemocnici podána) i Krajský soud v Ostravě (který následně rozhodoval o odvolání) došly shodně k závěru, že nedošlo k žádnému porušení povinností nemocnice a že samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví, za které by se mohla stěžovatelka po nemocnici domáhat odškodnění. Okresní soud nad to argumentoval rovněž znaleckými posudky odborníků na danou problematiku (lékaři), kteří postup nemocnice v uvedeném případě považovali za nerozporný po právní, ale i faktické stránce. Následné dovolání pak Nejvyšší soud odmítl de facto z formálních důvodů. Celý případ tedy doputoval až k Ústavnímu soudu, který případ rozhodl pro některé aktéry velmi překvapivě. 

Soudům, které v dané věci předtím rozhodovaly, v prvé řadě vytkl až nekriticky přejímané závěry ze znaleckých posudků, které si soudy pro daný případ vyžádaly. Ústavní soud rovněž poukázal na nedostatečně odůvodněné odmítnutí posudků předložených stěžovatelkou, které naopak poukazovaly na některá pochybení ze strany nemocnice. Ústavní soud pak zopakoval, že stěžovatelka nevedla s nemocnicí spor o průběh či výsledek operace, ale o to, zda byla operace provedena včas a zda byla léčba pacientky v souladu s postupem lege artis. 

V tomto ohledu pak Ústavní soud učinil do budoucna důležitý závěr, že součástí postupu lege artis je také řádná, včasná a účinná pomoc a úleva pacienta od bolesti.  A co tedy z výše uvedeného plyne? Ústavní soud nám ozřejmil, že možnost vymáhat náhradu újmy nemusí být v případě zdravotnických zařízení nutně omezena pouze na neúspěšný výsledek lékařského zákroku nebo léčby. 

V případech, kdy bude prokázáno, že pomoc pacientovi nebyla poskytnuta řádně, včas a účinně, může vzniknout pacientovi nárok (kupříkladu) na odškodnění „zbytečně“ protrpěné bolesti. V těchto případech pak bude pravděpodobně záležet i na názoru odborníků na danou problematiku, kteří by mohli v potenciálních sporech významně ovlivnit výsledný verdikt soudu. Možnost domoci se náhrady za zbytečně protrpěnou bolest je ale jistě veskrze pozitivním výsledkem. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.