Revoluce ve výplatách aneb za stejnou práci rozdílná mzda?

Každý z nás jistě zná rčení o tom, že „v Praze je blaze“. Mnohdy však bývá toto rčení upraveno na mnohdy trefnější „v Praze je draze“. V tuto chvíli se nejspíš ptáte, na co asi tak tímto narážíme? Na nejnovější a vskutku přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týká výše mezd zaměstnanců pracujících na stejné pozici u stejného zaměstnavatele. Jindy poměrně stojaté vody pracovního práva totiž počátkem srpna rozvířil zcela zásadní rozsudek, v jehož rámci došel soud k závěru, že rozdílná životní úroveň, resp. rozdílné životní náklady (na bydlení, stravu, služby) v různých regionech nejsou legitimním důvodem pro odlišnou úroveň mezd zaměstnanců téhož zaměstnavatele vykonávajících stejnou práci či práci stejného druhu. 

Ačkoli se tento rozsudek týká zaměstnance České pošty, závěry v něm obsažené by bylo v praxi možné aplikovat kupříkladu i na zaměstnance lékárenských řetězců, kde jsou jednotlivé lékárny roztroušeny (například) v rámci více krajů. Skutkově šlo v daném případě o to, že zaměstnanec České pošty vykonávající práci řidiče v Olomouci žaloval svého zaměstnavatele z důvodu, že jiný zaměstnanec České pošty pracující v Praze také na pozici řidiče má vyšší mzdu. Olomoucký řidič se tak domáhal doplatku rozdílu mezi jemu vyplacenou mzdou a mzdami vyplacenými zaměstnancům pošty na stejných pozicích v Praze. Jeho hlavním argumentem bylo to, že Česká pošta se dopouští porušování zásady rovného zacházení při odměňování svých zaměstnanců za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, jelikož poskytuje zaměstnancům v Praze za stejnou práci vyšší mzdu. Česká pošta se ve zkratce bránila tím, že vyšší mzda je v Praze řidičům vyplácena zejména proto, že je jejich práce složitější, odpovědnější a namáhavější, a to s ohledem na velikost regionu a na provoz v několika částech a budovách. Nadto také poukazovala na to, že odměňování zaměstnanců v Praze zohledňuje i reálnou výši mezd vzhledem k nezbytným životním nákladům, které jsou v Praze a okolí výrazně vyšší než v jiných regionech České republiky. 

V rámci daného řízení byla tedy pozornost zaměřena zejména na to, zda je práce řidiče v Praze opravdu složitější a namáhavější než v Olomouci. Abychom Vás dlouho nenapínali, oba soudy, které danou věc řešily před tím, než se dostala k Nejvyššímu soudu, shodně došly k závěru, že není, a proto není dán důvod, aby byla zaměstnancům v Praze vyplácena za stejnou práci vyšší mzda než zaměstnancům v jiných regionech. S tím však Česká pošta nesouhlasila, a tak se celý spor logicky vyšplhal až k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že jistě není pochyb o tom, že sociálněekonomické podmínky dané lokality ovlivňují trh práce jak na straně nabídky, tak na straně poptávky, a proto je zřejmé, že zejména města a regiony s vyšší mírou koncentrace státních orgánů, vědeckých, vzdělávacích, kulturních a dalších významných institucí, s vyšší hustotou zabydlení (obvykle spojenou též s vyšší kupní sílou obyvatel) a počtem potenciálních zaměstnanců – mezi něž zcela logicky patří i Praha – se vyznačují rovněž vyššími cenami bydlení, dopravy, zboží a služeb. I přesto však dle názoru Nejvyššího soudu neposkytují rozdílné sociálněekonomické podmínky v regionech zaměstnavateli oporu pro to, aby byli zaměstnanci pracující u stejného zaměstnavatele na stejné pracovní pozici (vykonávající stejnou práci) odměňováni různou mzdou.  Z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci. 

Zda tento rozsudek spustí lavinu žalob a soudních sporů, ukáže jen čas. Již nyní je však jasné, že pokud zaměstnavatelé chtějí poskytovat zaměstnancům na stejných pozicích v odlišných regionech (např. z důvodu vysoké poptávky pro pracovní síle) rozdílné mzdy, musejí takový postup opřít výlučně o zákoníkem práce kvalifikovaná rozlišovací kritéria, jako je složitost a namáhavost práce, vyšší míra odpovědnosti, větší náročnost pracovních podmínek, odlišná pracovní výkonnost či rozdílné výsledky práce. Zaměstnavatelé musí takové argumenty nejen najít, ale zejména musí být schopni je opřít o podložená fakta a výpočty. V opačném případě pak budou zaměstnavatelé působící ve více regionech nuceni přistoupit k vyplácení stejných mezd všem zaměstnancům vykonávajícím stejnou práci, bez ohledu na životní úroveň v regionu. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.