Kurzarbeit aneb právní úprava částečné (ne)zaměstnanosti

S přicházející druhou vlnou pandemie onemocnění COVID-19 a obav z výraznějšího propouštění zaměstnanců schválila vláda na svém zasedání konaném 25. září 2020 novelu zákona o zaměstnanosti, která má přinést novou úpravu tzv. kurzarbeitu neboli částečné zaměstnanosti. Vláda se tak při psaní novely viditelně inspirovala německým modelem, podle něhož se také vžil termín „kurzarbeit“. Obecně řečeno funguje koncept celého kurzarbeitu na tom principu, že stát přispívá zaměstnavateli na náhradu mzdy zaměstnance v případě, kdy zaměstnavatel není v důsledku mimořádných a předem definovaných okolností schopen přidělovat zaměstnanci práci v plném rozsahu sjednané týdenní pracovní doby. 

Zaměstnanec se v těchto případech ocitá tzv. na překážkách. Během „první vlny“ pandemie onemocnění COVID-19 jsme se mohli s tímto institutem částečně setkat v případě programu Antivirus, jehož prostřednictvím mohli zaměstnavatelé čerpat kupříkladu i částečnou podporu na náhradu mezd zaměstnanců, pro které neměli v tomto nelehkém období dostatek práce. Nynější připravovaná novela zákona o zaměstnanosti by však měla přinést trvalou právní úpravu tohoto institutu, a to s navrhovanou účinností již od 1. listopadu 2020. Jednalo by se tedy o plynulou návaznost na program Antivirus, který byl prodloužen do 31. října 2020.  Předmětný návrh zákona se však od německé úpravy kurzarbeitu odlišuje. Podle vládního návrhu by totiž mělo být poskytnutí podpory v době částečné zaměstnanosti podmíněno předchozí „aktivací“ prostřednictvím vládou vydaného nařízení. Ta by měla k tomuto kroku přistoupit zejména při hospodářských obtížích, živelních událostech, kybernetickém útoku či při (v tuto chvíli aktuální) pandemii nakažlivého onemocnění. Obecně lze tedy říct, že by se mělo jednat o zcela mimořádné situace, které by mohly mít podstatný vliv na možnost zaměstnavatelů přidělovat práci svým zaměstnancům. 

V rámci zmiňovaného nařízení by vláda určila mimo jiné délku tzv. podpůrčí doby, tj. doby, po kterou bude podpora poskytována. Dále by vláda měla určit rozsah týdenní pracovní doby, v němž není zaměstnavatel schopen přidělovat práci, a to v rozmezí od 20 do 80 % stanovené týdenní pracovní doby. Zaměstnanec by tak ve výsledku mohl zůstat doma až 4 z 5 pracovních dní v týdnu (pokud by byl jeho pracovní týden pětidenní). Podpůrčí doba může být následně prodloužena, celkově však nesmí její délka překročit 12 měsíců. Vláda také bude mít možnost omezit poskytování podpory pouze na část České republiky či na vybrané odvětví. Výše podpory by pak měla činit 70 % z čistého průměrného hodinového výdělku zaměstnance, přičemž maximální výše podpory za jeden měsíc by byla omezena částkou rovnající se výši tzv. průměrné mzdy v národním hospodářství. 

Podpora by byla poskytovaná zaměstnanci Úřadem práce prostřednictvím jeho zaměstnavatele. Ten by po dobu trvání částečné zaměstnanosti zaměstnanci za dobu, kdy nepracuje, žádnou mzdu nehradil. Možnost čerpání podpory by se pak vztahovala pouze na zaměstnance, jejichž pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a zároveň trvá alespoň 3 měsíce. Ačkoliv řada odborníků vítá, že nějaký model kurzarbeitu v České republice vůbec vzniká, se stávajícím zněním novely nejsou spokojeny zdaleka všechny zainteresované strany, zejména pak odbory, které mají několik zásadních výhrad. Odmítají například, aby se zaměstnancům vyplácela náhrada pouze do výše průměrné mzdy v národním hospodářství. Dřívější návrh ministryně Maláčové totiž počítal s 1,5násobkem dané částky. Stejně tak volají po zvýšení hranice 70 % čistého hodinového výdělku zaměstnance. Odpůrci takto nastavené právní úpravy částečné zaměstnanosti pak také zastávají názor, že by „aktivace“ podpory měla být v případě ekonomických obtížích automatická a nikoli navázaná na předchozí vydání vládního nařízení. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.