Meze odpovědnosti nemocnice za smrt pacientky psychiatrického oddělení

V dnešní aktualitě se vrátíme zpět do minulosti a podíváme se na to, jak to dopadlo s Krajskou nemocnicí v Liberci, proti které byla podána žaloba na náhradu újmy vzniklé v důsledku smrti pacientky psychiatrického oddělení. 

Celý případ je průlomový tím, že soud v této věci poprvé řešil otázku rozsahu tzv. prevenční povinnosti poskytovatele zdravotních služeb a podmínek pro její uplatnění podle nové právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Konkrétně nám dané soudní rozhodnutí naznačuje jisté meze odpovědnosti nemocnice týkající se velice choulostivé problematiky, a to péče o psychicky nemocné pacienty. 

Celý incident se odehrál v roce 2014 v Liberci, kdy byla pacientka po sebevražedném pokusu umístěna na psychiatrické oddělení Krajské nemocnice v Liberci pro depresivní ataku se suicidálními myšlenkami. Stav pacientky se v průběhu hospitalizace zlepšoval, pak se ale jednoho dne svěřila příbuzným se svým úmyslem opatřit si nůž. Nemocnice reagovala úpravou léčebného postupu, omezením aktivit pacientky a zákazem jejího pohybu mimo oddělení. Po zlepšení stavu byly pacientce opět povoleny vycházky, absolvovala také výlet s ostatními pacienty a měla i propustky domů na víkend. Své suicidální myšlenky negovala a stěžovala si pouze na bolesti zad. Vzhledem k těmto obtížím bylo na neurologickém oddělení nemocnice provedeno vyšetření zad. Během tohoto vyšetření pacientka nejevila známky úzkosti, deprese ani jiné psychických problémů indikujících sebevražedné úmysly. Po vyšetření byla usazena do čekárny, kde si ji měl vyzvednout zaměstnanec psychiatrického oddělení, aby ji dovedl zpátky na její pokoj. 

Pacientka však posléze vyskočila z otevřeného okna sedmého patra nemocničního pavilonu a na následky svých poranění zemřela. Její rodinní příslušníci došli k názoru, že nemocnice zanedbala péči, a z tohoto důvodu podali proti nemocnici žalobu, v níž požadovali peněžitou náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku smrti pacientky, resp. jejich blízké osoby. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nemocnice v daném případě nepostupovala non lege artis. Ke stejnému závěru došel také soud druhého stupně. Žalobci proto následně podali dovolání k Nejvyššímu soudu. 

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že občanskoprávní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za újmu na zdraví způsobenou pacientovi nastupuje, pokud právěchybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly příčinou poškození zdraví pacienta. Základní povinností poskytovatele je postup lege artis. Dovolací soud v této věci postup non lege artis neshledal. Když se však podrobně podíváme na výše popsanou situaci, můžeme si položit otázku, zda není v tomto případně na místě posoudit celou situaci ještě z trochu jiného pohledu.  

Zde hrají důležitou roli tzv. vedlejší či podpůrné činnosti při poskytování zdravotních služeb, které nejsou dostatečně pokryty profesními normami a nemají charakter postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy.  Soud se proto velmi detailně zabýval otázkou obecné prevenční povinnosti nemocnice a stanovil, že k jejímu porušení by došlo, pokud by (mimo jiné) byla dána tzv. příčinná souvislost, nebo-li vztah příčiny a následku mezi případným protiprávním jednáním nemocnice (spočívajícím v zanedbání dostatečného dohledu nad pacientkou) a vznikem újmy (smrti pacientky). 

Pro posouzení tohoto vztahu je relevantní, zda mohla nemocnice v daném případě objektivně předvídat, co se stane. Jinými slovy, zda bylo možné předvídat, že pacientka vzhledem ke svému zdravotnímu stavu využije toho, že není pod dohledem, a s cílem vzít si život skočí z okna nemocnice. Soud nepovažoval za relevantní skutečnost, že se u pacientky v období několika dní před incidentem projevily sebevražedné sklony, jelikož bylo zároveň v řízení prokázáno, že nemocnice na tuto změnu zdravotního stavu řádně zareagovala odpovídající úpravou léčebného postupu a režimových opatření, a že k opětovnému uvolnění jejího režimu přistoupila až v momentě, kdy se stav pacientky objektivně jevil jako stabilizovaný. Provedení vyšetření na neurologickém oddělení bylo pak zcela logické vzhledem k potížím, jakými pacientka v té době trpěla. 

Podle soudu se v daném případě jednalo o nešťastnou shodu okolností, které mohla nemocnice zabránit pouze tak, že by nad rámec diagnostického stavu zajistila nad pacientkou zpřísněný dohled či ji více omezila, nebo dokonce činila plošná opatření eliminující v celém areálu nemocnice riziko, že pacientka spáchá sebevraždu.To se však vymyká organizačním možnostem nemocnice a nelze to tak po ní spravedlivě žádat. Z těchto důvodů dal soud za pravdu nemocnici a dovolání žalobců zamítl. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.