Účel světí prostředky? V právním státě určitě ne!

To, že nežijeme v ideálním světě a k porušení práva čas od času dojde, není nic překvapivého. 

Horší ale je, když v rozporu s právem jedná vrcholný orgán výkonné moci v Česká republika – vláda. Bezesporu pozitivním faktem ale je, že i v případě globální pandemie COVID–19 Česká republika nerezignovala na svůj charakter právního státu. Důkazem nám může být nedávný rozsudek Městského soudu v Praze (MS), č.j. 14 A 41/2020. V projednávané věci rozhodoval MS o návrhu experta na zdravotní právo JUDr. Ondřeje Dostála, Ph.D., LL.M. (navrhovatel), na zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (MZ), která velice významně zasahovala do základních práv a svobod. 

Jednalo se o různá opatření, která omezovala zejména volný pohyb osob, maloobchodní prodej nebo prodej služeb v provozovnách. V praxi bylo těmito opatřeními zasaženo mnoho fyzických, ale i právnických osob. Cílem navrhovatele v tomto případě nebylo, jak ostatně uvádí, „brojit proti samotnému principu krizových opatření státu a proti přípustnosti dočasného omezení práv a svobod v době epidemie.“ Problémem napadených mimořádných opatření MZ, a tedy i důvodem pro jejich zrušení, byla dle navrhovatele jejich nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Z těchto důvodů navrhovatel požadoval jejich zrušení. 

Nezákonnost uvedených opatření spatřoval navrhovatel především v tom, že byla vyhlášena na základě nesprávného zákona, konkrétně dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (zákon o ochraně veřejného zdraví). Podle navrhovatele měla být výše zmíněná opatření naopak vydána vládou dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých (krizový zákon), jelikož se jedná o tak zásadní zásahy do lidských práv a svobod, ke kterým není samotné ministerstvo oprávněno. Dalším „trnem v oku“ navrhovatele byla skutečnost, že tímto postupem MZ byla zasaženým osobám upřena náhrada škody způsobená mimořádnými opatřeními, kterou naopak krizový zákon (na rozdíl od zákona o ochraně veřejného zdraví) výslovně zakotvuje. O opatřeních dále navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že jsou nepřiměřená, vyhlašována velice chaoticky a nekoncepčně, a že jím chybí dostatečné odůvodnění. A jak se k výše uvedenému postavil MS? 

Návrh navrhovatele seznal jako důvodný, jelikož došel k závěru, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona. Neztotožnil se tedy s výkladem MZ, že je možné, aby tato opatření vydávalo pouze jedno ministerstvo na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. Dle názoru MS v tomto případě jednalo MZ „ultra vires“, tj. mimo svou kompetenci. MS ale rovněž poznamenal, že si je vědom účelu mimořádných opatření, a tak poskytl MZ a dalším orgánům veřejné moci čas k nápravě tím, že mimořádná opatření zrušil až s účinností k 27. 4. 2020 (tj. s čtyřdenním odstupem). Je vhodné dodat, že MZ již avizovalo, že proti uvedenému rozsudku podá kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Závěrem se snad jen sluší dodat, že existence právního státu naštěstí nestojí a nepadá s krizovými situacemi, a to ani s těmi, které v České republice (tak jako pandemie COVID-19) skutečně nemají obdobu. I za mimořádných situací je nutno postupovat v souladu s právem. Opuštění tohoto principu by nás totiž mohlo ohrozit minimálně stejně jako současná epidemie. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.