Vítězství systému povinné dětské vakcinace ve Štrasburku

Když se v roce 1960 stalo Československo díky rychlému a plošnému očkování první zemí na světě, kde byla vymýcena dětská obrna, málokoho by napadlo předvídat, jak se postoj části veřejnosti k vakcinaci v průběhu let změní. V dnešní době je národní systém povinného očkování dětí častým terčem kritiky a zdrojem soudních sporů, které nezřídka končí až před soudem Ústavním. Aktuálně je v České republice stanovena povinnost očkovat děti proti devíti onemocněním. Rodičům, kteří tento závazek ve vztahu ke svým potomkům nesplní, může být udělena pokuta. Mateřské školy navíc mohou odmítnout přístup neočkovaných dětí k předškolnímu vzdělávání (s výjimkou těch, které nemohou být naočkovány ze zdravotních důvodů).

Jednomu ze sporů týkajících se povinného očkování se budeme věnovat i v tomto článku, a to konkrétně silně medializovanému případu „Vavřička a ostatní proti České republice“, o němž nedávno rozhodl Evropský soud pro lidská práva (ESLP). ESLP se v tomto případě postavil na stranu České republiky, čímž pomyslně posvětil českou vakcinační politiku, která je podle něj v souladu s mezinárodními závazky i lidskoprávními standardy. Rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na stížnosti podané celkem šesti rodiči, na něž dopadly negativní následky porušení povinnosti očkování jejich dětí, ať už v podobě uložené pokuty či vyloučení z mateřské školy. Ti se domáhali práva na respektování soukromého a rodinného života, dále svobody myšlení, svědomí a víry, a v neposlední řadě práva na vzdělání, která byla podle jejich názoru ve vztahu k neočkovaným dětem nepřípustným způsobem omezena. Je nutno podotknout, že pouze jeden z těchto případů se týkal dítěte zcela neočkovaného. V ostatních případech se jednalo o odmítnutí pouze některých dílčích očkovacích látek. Jeden rodičovský pár (profesně se věnující biologii) dokonce svému synovi sestavil individuální vakcinační plán, který se však ze strany mateřské školy nesetkal s pochopením.

ESLP v rámci svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že očkování chrání nejen jeho příjemce, ale také ty jednotlivce, kteří z nejrůznějších zdravotní důvodů tuto proceduru podstoupit nemohou a tím pádem jsou zcela závislí na kolektivní imunitě, jíž může být dosaženo pouze plošnou proočkovaností. V případě odepření přístupu k předškolnímu vzdělávání se pak jedná spíše o preventivní než represivní opatření, navíc pouze na relativně krátkou dobu. Soud také přihlédl k širokému „prostoru pro uvážení“ jednotlivých států v této oblasti a v nepolední řadě i k tomu, že se aktuální podoba povinného očkování v České republice těší silné podpoře odborníků. Po zvážení všech výše uvedených skutečností soudci dospěli drtivou většinou šestnácti ku jedné k závěru, že ačkoliv se v jiných evropských státech můžeme setkat s liberálnějšími přístupy k vakcinaci dětí, Česká republika v tomto ohledu svůj prostor pro uvážení nepřekročila. 

KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.