Studentská stáž v Norsku mi změnila život

Eliška Masařová je absolventka Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. V průběhu své závěrečné praxe se odhodlala získat zkušenost nejen v české lékárně, ale i v Norsku, kde také získala své první zaměstnání. O příležitosti práce lékárnice v zahraničí Eliška Masařová hovořila s Medical Tribune již v Čechách, kde v současnosti tráví mateřskou dovolenou.

Jak jste se vlastně k této pracovní příležitosti v Norsku dostala? Jak dlouho tam již pobýváte?

I když to nebyl můj prvotní záměr, za táru jsem se poprvé oficiálně postavila v lékárně Vitusapotek v norském městě Gjøvik. Jako studentka jsem v posledním ročníku vyjela na stáž v rámci mobilitního programu Erasmus a na základě dobrých referencí mi byla nabídnuta pozice lékárnice. A přestože se nepovažuji za pravou Norku, do země fjordů se hodlám vrátit. Jestli někdy budu pracovat také v Čechách, to zatím nevím, mám zkušenost, že se nevyplácí plánovat moc dopředu. Uvidíme, co život přinese.

Řetězec Vitusapotek spolupracuje s českými fakultami farmacie a v posledních letech dokonce vyslal zástupce personálního oddělení na veletrh pracovních příležitostí JobFair na brněnskou Farmaceutickou fakultu VFU. Studenti si tak mohou splnit část své závěrečné praxe v zahraničí, kde je zpočátku lákají zkušenosti z nového místa pobytu, mírně odlišného způsobu práce farmaceuta v Norsku, také kratší pracovní týden, zaměstnanecké benefity a samozřejmě finanční ohodnocení. To je zde sice až třikrát vyšší v porovnání s platem českého lékárníka, avšak úměrné vysokým cenám, které z Norska (společně se Švýcarskem) vytvářejí pro život nejdražší zemi Evropy.

V současnosti působíte jako farmaceutka v jedné z lékáren druhého největšího řetězce Vitusapotek. Byla to v počátcích trnitá cesta přes jazykovou bariéru i odlišné smýšlení místních?

Každý začátek je těžký. Naučit se novému jazyku i celému systému práce v lékárně a v neposlední řadě i komunikaci s lékaři se mi podařilo díky mé houževnatosti a také dobré spolupráci kolegů. Ti mi vysvětlovali dialekt, který je v části Norska, kde žiji, odlišný, nebo mi nabídli pomoc se zařizováním bydlení.

Norové se vyznačují odlišnou mentalitou, její popis by byl dlouhý, ve zkratce bych ji však mohla popsat jako vstřícnou, snad i přátelskou, když se stanete „jedním z nich“. Dostat se pod jejich „kůži“ je však nelehký úkol pro mnoho cizinců v Norsku žijících. Když se ale člověk naučí dobře norsky a rád poznává jejich kulturu, místní dokáží ocenit vynaloženou snahu.

Norština je jazyk severogermánského původu a znalost němčiny je proto značnou výhodou. Základy norštiny je možné se naučit za 3–6 měsíců podle jazykové zdatnosti jedince a času, který může člověk učením strávit. V závislosti na vykonávané pozici se požaduje minimální úroveň B1. Pozor však na dialekty v jednotlivých oblastech. Sloveso přijít, v psané podobě komme, se vyslovuje jako [kome], avšak na sever od Osla se dialekt může natolik lišit, že místní vyslovují [šem].

Můžete porovnat rozdíly v lékárníkově denní práci v Norsku a Česku?

Rozdílů vnímám mnoho: V norských lékárnách neprobíhá příprava léčiv, objednávky na tzv. IPLP (individuálně připravované léčivé přípravky) byly z naší lékárny zasílány do Osla. Dalším rozdílem je fakt, že v Norsku mohou vydávat léčiva na recept i farmaceutičtí asistenti, dispendované léčivo však konečně musí potvrdit lékárník. Za velkou výhodu považuji i to, že existuje pouze jeden IT program (Farmapro), který se používá ve všech lékárnách, a proto jeho znalost usnadní změnu místa výkonu práce. Liší se i způsob uspořádání oficíny, dále např. uložení léčiv v tzv. otočníku neboli dispenzeru, kde jsou stejné přípravky rozdílné síly uloženy zvlášť a snižuje se tak pravděpodobnost chybného výdeje. Odlišná je i dostupnost léčiv jako takových.

Dostupnost lékárenské péče takřka dvakrát navýšilo rozhodnutí norské vlády, která v březnu roku 2001 dovolila změnu statutu vlastníka lékárny, kterým do té doby mohl být pouze farmaceut. Počet lékáren tak vzrostl z původních 399 (2/2001) na 850 (6/2016); v porovnání s Českou republikou (2 532 lékáren a 243 odloučených oddělení výdeje léčiv; 2013) je toto číslo více než třikrát nižší. Počet obyvatel je však v porovnání s ČR dvakrát nižší a některé oblasti Norska nejsou obydleny, proto se může současný výskyt lékáren v Norsku považovat za dostačující. Osobní vlastnictví v dnešní době nemůže konkurovat řetězcům, které vlastní na 84 procent z celkového počtu lékáren. Největší monopol si udržuje finský řetězec Apotek 1, následně norský Vitusapotek a jeho franšíza Ditt Apotek a třetí místo obsazuje Bootsapotek původem z Velké Británie. Síť lékáren v nemocničním vlastnictví se nazývá Sykehusapotek.

Jak byste popsala norské zdravotnictví v souvislosti s výše zmíněnou (ne)dostupností léčiv, finanční náročností léčiv apod.?

Popsat norské zdravotnictví by bylo na samostatný článek. Zdůraznit aspekty týkající se léčiv je zajímavější – mě například překvapilo, že některé léky, které jsou u nás běžně k dostání, nejsou v Norsku ani registrované. V místních lékárnách se člověk setká až se sedmi druhy receptů (pro mladé dívky pro předpis kontraceptiv, pro vojáky, pro nemoci z povolání apod.), které mají různé úhrady, ale i různou délku platnosti (většinou je to opakovací recept na rok, avšak antikoncepce platí až tři roky). Systém doplatků na léky je z pohledu pacienta vcelku přehledný a nedochází k velkým rozdílům v doplatcích mezi lékárnami. To bych označila za velkou výhodu pro pacienta.

Cena originálních léčivých přípravků je ve všech norských lékárnách shodná, liší se však cena generik a volného sortimentu; úhrady těchto položek určují tržbu lékárny (v Norsku neexistuje dispenzing fee jako v některých zemích anglického původu). Kromě procesu dispenzace a jiných denních činností mohou některé lékárny dokonce nabízet i službu dodávky léčiv do zařízení, jako jsou domovy důchodců, či do hůře dostupných oblastí (ostrovy, sever Norska apod.). Léčiva jsou předmětem importu, proto je jejich cena vyšší než pro ostatní obyvatele zemí Evropy. Mohou za to nejspíš legislativní rozdíly, ale v norské lékárně neseženete např. butamirát, neopioidní antitusikum, či dezinficiencia ústní dutiny při jejích zánětech (výběr sprejů, kloktadel či pastilek je tu omezený). V Norsku také zřídka zakoupíte přípravky v kombinaci (např. paralen s kodeinem či s fenylefrinem, dextrometorfanem apod.). Zajímavostí také může být, že Vermox s obsahem mebendazolu stejně jako Ovestin, lokální léčba estriolem, je dostupný bez receptu.

K závěru Eliška Masařová podotkla, že zdravotnictví v Norsku často funguje jinak, ne však hůře či lépe v porovnání s Českem. V současnosti je Eliška ve funkci maminky na plný úvazek, těší se však ze zkušenosti, které se jí dostalo a která jistě bude ještě pokračovat.

 

Autor: Barbora Bártová