Telemedicína. Kde to začalo, kde jsme a kudy dál?

26. 5. 2020 | „Watsone, přijďte sem, potřebuji vás!“ Tak údajně zněl první telefonát o první pomoc. 

Přesněji první telefonát vůbec! 10. března 1876, poprvé v historii lidstva, uskutečnil telefonní hovor se svým asistentem u sebe doma vynálezce Alexander Graham Bell. Údajně se potřísnil kyselinou sírovou z používané baterie a potřeboval pomoc. O tři roky později se objevil v prestižním lékařském časopise Lancet článek o využití telefonu jako možném nástroji ke snížení počtu neindikovaných návštěv v ordinaci. Přitom zmínka o využití telefonu v diagnostice jako takové se objevila již o rok dříve. Lékaři ihned vytušili příležitost, kterou nový vynález nabízel.

Explozi výdajů na telemedicínu pak přinesly vesmírné programy NASA Mercury a Apollo, jež vyžadovaly monitorovat zdravotní stav astronautů. V souvislosti s nemocniční péči pak lze o spojení moderní medicíny založené na důkazech a technologiích vzdálené komunikace mluvit v souvislosti s poskytnutím psychiatrických telekonzultací mezi Psychiatrickým institutem v Nebrasce a Statní nemocnicí Norfolk, kde byly zprovozněny uzavřené televizní okruhy. V psychiatrii se telemedicínská péče zcela přirozeně nabízí, neboť je to varianta mnohem lepší než nechat pacienta bez terapeutického rozhovoru.

Co není telemedicína a proč v ČR nejsme větší zpátečníci než jinde

Střih. Jsme v ČR v roce 2020, máme za sebou první vlnu epidemie COVID‑19 a dějí se u nás technologické divy. A občas se jeden i diví, co se občas vydává za telemedicínu. Neexistuje žádný zákonný výklad, co je a co není telemedicína, takže tímto pojmem může operovat každý dle vlastního uvážení. Možná by zákonná definice byla potřeba. Co ale zákonnou definici má, je poskytování zdravotní služby a péče. A tu může poskytovat jen registrované zdravotnické zařízení. Pokud tedy někdo provozuje chat, kde radí lidem ohledně zdravotních problémů, aniž by byl registrován příslušným krajským úřadem, myslím, že bruslí minimálně na hraně zákona, možná i za hranou.

Nejsme v ČR zpátečníci! Nasazení telemedicíny jako standardního nástroje v péči o pacienta se potýkalo s nezdary v celém západním zdravotnictví. Důvody lze hledat na straně pacientů, poskytovatelů‑lékařů i pojišťoven. Pokud pojišťovny nehradily telemedicínské výkony, lékaři je logicky neprováděli, i kdyby mohli. Další důvody jsou taky legitimní – kladou se technické nároky na personál, přirozená rezistence ke změně, finanční náklady spojené s technologiemi, a nakonec faktory na straně pacienta, zejména věk a vzdělání.

COVID‑19 nás donutil chovat se racionálně, ale žádná technologická revoluce to není

Technologie Skype je s námi již téměř 20 let. A přibyly další, Zoom, Meets, Messenger, WhatsApp atd. Používají se denně při práci i v osobním životě. Pokud tedy někdo tvrdí, že ve zdravotnictví nás čeká technologická revoluce, tak jako by trochu ignoroval, že výše zmíněné technologie už tady pěknou řádku let s námi jsou. Jen se ve zdravotnictví zcela nepoužívaly, což má svoje důvody. Například tyto běžné komunikační kanály mají samozřejmě různou míru zabezpečení, zatímco pro zdravotnická data vyžadujeme tak nějak přirozeně (i legislativně – GDPR atd.) míru datového bezpečí o něco vyšší. V době koronaviru však samozřejmě každý jednal nejlépe, jak uměl, a datové bezpečí šlo na chvíli stranou. A tak se vyšetřovalo i přes Skype.

COVID‑19 zamíchal kartami a donutil nás ve zdravotnictví zamyslet se, jak technologie běžně užívané v osobním či korporátním životě přenést do denní praxe poskytování zdravotní péče. COVID‑19 způsobil, že pojišťovny v mnoha zemích, nejenom v ČR, začaly proplácet některé telemedicínské výkony. To vyvolalo samozřejmě ohromný zájem. Lékařů, pacientů i technologických firem.

Nastal čas říct si, co je telemedicína, a hlavně čemu dáme zelenou

Pokud lékař v ordinaci vystačí s telefonem a Skypem či Facebookem, má smysl, aby podporu pojišťoven, lékařů a pacientů dostala pouze ta telemedicínská řešení, která přinesou něco více než běžné komunikační technologie. Od toho se odrazme.

Za zcela stěžejní považuji těchto pět kritérií pro jakékoli řešení, které by mělo dostat podporu ve zdravotnictví:

• Univerzální telemedicínské řešení pro kohokoli. Čili technologie, které využijí jak lékaři jednotlivci, tak větší zdravotnická zařízení.
• Bude se jednat o ucelená řešení od zadání požadavku pacientem přes spojení s pacientem všemi dostupnými modalitami (telefon, chat i videokonference) až po vystavení lékařské zprávy.
• Lékaři jako uživateli přinese nové řešení jasnou přidanou hodnotu oproti běžným dostupným technologiím spojení (e‑mail, telefon, Skype atd.). Zejména to, že lékař sám rozhoduje, kdy a jak se s pacientem spojí, aniž by se musel lékař a pacient dopředu domlouvat jiným způsobem, kdy spojení proběhne. Jenom tak technologie ušetří lékaři čas.
• Technologie bude maximálně zabezpečena a šifrována, aby ochránila pacientská data.
• S pacientskými daty se nebude nijak obchodovat, jelikož se jedná o zdravotnickou dokumentaci.

Spolek Mladí lékaři a technologické vize

V rámci aktivit spolku Mladí lékaři jsme minulý rok publikovali naše velmi úspěšné pojednání o tom, jak by se měla dělat elektronizace zdravotnictví a jak lze využít technologie pro zvýšení efektivity vnitřního chodu zdravotnictví. Díky našim vizím nás oslovilo již více nadějných technologických firem se svými projekty. V oblasti telemedicíny to pak byla brněnská společnost MEDDI hub a. s., se kterou třináct lékařů ze spolku Mladí lékaři provedlo několik stovek testovacích spojení v aplikaci MEDDI MD a MEDDI app, abychom mohli tuto technologii nakonec doporučit jako aktuálně nejprogresivnější v ČR.

Uchopme prosím telemedicínu hlavně racionálně, některé výkony lze provést telemedicínsky, ale některé prostě nelze. Telemedicína by mohla být taky dobrou příležitostí, jak rozumně navýšit podíl soukromých výdajů ve zdravotnictví. Jen prosím, ať to nedopadne explozí výdajů veřejných, jako bychom tady realizovali nový vesmírný program Apollo. Zkrátka to uchopme jako nový a lepší telefon, tak jako naši předchůdci v 19. století. A hlavně ať to přinese užitek všem zúčastněným.

Zdroje:

1. Mackenzie C. Alexander Graham Bell. Boston and New York: Houghton Mifflin, 1928, pp. 114–115.
2. Lustig TA (ed.) The Role of Telehealth in an Evolving Health Care Environment. Washington DC: The National Academic Press, 2012.
3. Aronson SH. The Lancet on the Telephone 1876–1975. Med Hist. 1977 Jan;21(1):69–87.
4. Brown FW. Rural telepsychiatry. Psychiatr Serv. 1998 Jul;49(7):963–964. doi: 10.1176/ps.49.7.963.
5. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.
6. Scott Kruse C, Karem P, Shifflett K, et al. Evaluating barriers to adopting telemedicine worldwide: A systematic review. J Telemed Telecare. 2018 Jan;24(1):4–12.
7. Společné prohlášení Ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven k přijatým opatřením v souvislosti s COVID‑19, publikováno 19. 3. 2020, dostupné: https://www.vzp.cz/o‑nas/aktuality/ spolecne‑prohlaseni‑ministerstva‑zdravotnictvi‑a‑zdravotnich‑pojistoven‑k‑prijatym‑opatrenim‑v‑souvislosti‑s‑covid‑19.
8. COVID‑19 Recent Changes to Telehealth Regulations and Reimbursement, publikováno 29. 4. 2020, dostupné: https:// www.policymed.com/2020/04/covid‑19‑recent‑changes‑to‑telehealth‑regulations‑and‑reimbursement.html.
9. Elektronizace zdravotnictví v ČR pohledem Spolku Mladí lékaři, 2019, dostupné: https://www.mladilekari.cz/v2017/wp‑content/ uploads/2020/04/Verze‑k‑publikaci_Elektronizace‑zdravotnictvi_ MladiLekari.pdf.

Zdroj: MT