V České republice se nemáme za co stydět

8. 4. 2016 | Kongres EAHP je místem setkání odborníků, které spojuje především zájem dozvědět se a do praxe aplikovat nová fakta z oboru nemocničního lékárenství. „To jde neskutečně dopředu,“ říká Mgr. Michal Hojný, který již dvanáct let působí jako vedoucí lékárník ústavní lékárny IKEM.

Na kongresu EAHP je nápadná určitá uvolněnost komunikace – což nijak nesnižuje odbornou úroveň sdělení. Svádí to i k méně formálním otázkám v rozhovoru. Tak tedy co preferujete – oblek, či plášť? Nejradši džíny a sako.

Ptám se v souvislosti s výkonem vaší funkce – je možné, že si na sebe ten plášť vezmete a zasahujete i do jiných procesů, které přímo nesouvisejí s vedením lékárny? Práce šéfa není jen administrativa. Když člověk vykonává tuto pozici jenom jako „kancelářská myš“, snadno se tak dostane mimo chod lékárny a není schopen přicházet s přínosnými rozhodnutími, která se týkají lékárny jako takové. Je ale pravda, že v laboratoři jsem byl naposled při atestaci a od té doby to nechávám na šikovnějších kolezích, protože to vyžaduje jistou rutinu, zkušenost a především čas. Když jsem byl v laboratoři náhodou vyfocen, tak si ze mě poté kamarádi utahovali: „Tys v tom rajbšálu nic neměl, to byla nakašírovaná fotka.“ To, myslím, vypovídá o mém vztahu k laboratoři. Snažím se však jednou, dvakrát do týdne dispendovat, protože to je prostě práce, co mě baví. Je to únik z činnosti administrativního charakteru, člověk tak zůstává v realitě: má přehled o sortimentu přípravků, má možnost vnímat pacienty takové, jací jsou. Stejně tak jinak komunikuje s kolegy. Tuto zkušenost si snažím zachovat. Moje práce není jen o úředničení, řeším personální otázky, nastavování pravidel v rámci lékárny, působím v lékové komisi… Člověk se zkrátka musí udržovat na jisté odborné výši.

A jinak: Doba studií, či zaměstnání? Rád si užívám doby, která zrovna je.

Neříkáte si někdy pro sebe, že byste se rád vrátil na univerzitu a byl tím bezstarostným studentem? To nejspíš ne. Mám svou alma mater rád a každá cesta na brněnskou fakultu, kde funguji jako externí přednášející a mám tu čest být součástí vědecké rady, ve mně vyvolává příjemné vzpomínky na prostředí, které jsem znal, tomu se člověk samozřejmě neubrání. Z předešlé pozice viceprezidenta ČLnK jsem se také opakovaně účastnil promocí, tam si člověk nejvíce uvědomí především závěr studia, a to z jiného pohledu, než jaký mají ti úspěšní absolventi – jsem pyšný na školu, kterou jsem vystudoval. Já mám Brno spojené se jmény, jako je profesor Květina či Suchý, který vedl řeč na mé promoci a já si dodnes pamatuji, co říkal. Moudře hovořil o tom, kam ty absolventy pouští a co mají umět. Nevracím se zpátky k tomu, co bylo, a teď už je tomu sedmnáct let, ale intenzivním emocím, když do Brna jedu, se prostě neubráním.

V Česku, či v zahraničí? Tedy kde trávíte více času nebo kde vás to více inspiruje, nejen pro rozdílný zájem o obor nemocničního lékárenství? Do zahraničí příliš často nejezdím. Za svou chybu považuji to, že jsem po škole nevycestoval. To mohla být ideální příležitost, ale tehdy jsem nastoupil do zaměstnání a jsem v něm doteď. Pozoruji však, jak se za těch sedmnáct let posunula naše lékárna. V době, kdy jsem nastoupil, jsem se této práci chtěl a musel maximálně věnovat. Uspokojivější finanční ohodnocení nabízely veřejné lékárny, ty nemocniční však umožňovaly vyšší odbornou realizaci. Věkové rozložení zaměstnanců takových lékáren bylo nerovnoměrné, zůstávali nadšenci bez ohledu na věk a potom ti starší, spíše ze zvyku. Kolegové mezi třicátým a čtyřicátým rokem naši lékárnu opouštěli a zakládali si vlastní. Postupem času však častěji přicházeli mladí absolventi, a tak vnímám vývoj v zájmu o náš obor pozitivně. Dříve stačilo přijít do nemocniční lékárny na pohovor a pozice byla vaše. Dnes se však rozhoduje mezi zhruba desítkou žadatelů. A je jisté, že roste popularita nemocničního lékárenství v řadách studentů.

Určitě nemáte zmapovaný vývoj jen ve vaší lékárně, ale v Česku obecně. Máte pocit, že bychom byli pozadu oproti jiným evropským státům? Nemocniční lékárenství je obor, který jde neskutečně dopředu, a v České republice to platí více než jinde. Děje se tak díky našemu úzkému zapojení do činnosti EAHP. Jednou z aktivit, kterou realizuje právě EAHP, je tzv. Common training platform, systém, jenž se snaží zajistit jistou úroveň specializace z nemocničního lékárenství napříč Evropou. Česká republika je jedním z referenčních států, kterými se tato platforma inspiruje. Forma vzdělávání, která u nás platí, je pro lidi zvenku velkou inspirací – i když my ji považujeme za standard. Naše prostory přípravy cytostatik, jejich bezpečnostní zařízení, standardy a obecně platné postupy, to je věc, kterou nám mohou mnozí kolegové ze západu závidět. Např. převádíme-li pacienta z péče klinického farmaceuta do péče lékárníka na výdeji pro ambulantní pacienty, snažíme se mu předat cenné rady potřebné pro následnou domácí péči.

Nemocniční lékárník a/nebo klinický farmaceut? V rámci nemocnice by tito profesionálové měli spolupracovat. Mířím tím k definici rozdílů v postavení těchto dvou funkcí a možného soužití v rámci nemocnice… I zde na kongresu EAHP se některé přednášky věnují klinické farmacii, na kterou se nenahlíží jako na specifický obor, ale jako na činnost, jíž jsou nemocniční lékárníci součástí. Klinická farmacie jako jistý způsob práce, jiná forma fungování nemocničního lékárníka, takový je pohled Evropské asociace nemocničních lékárníků na tuto problematiku. V posledních letech byly tendence vytvořit samostatná oddělení klinických farmaceutů v nemocnicích, avšak v rámci výboru Sekce nemocničních lékárníků jsme spíš toho názoru, že je do budoucna výhodnější vytvářet takové týmy v rámci nemocničních lékáren. Klinický farmaceut má poté větší možnost nahlédnout do vnitřního chodu lékárny, co může nabídnout v otázce individuální přípravy, obecné dostupnosti léčiv. I u našich kolegů v IKEM platí, že nejsou vytrženi z dění v lékárně; převedeno do jazyka zákoníku práce, půl úvazku fungují na klinice, druhou půlku v lékárně. Zapojení do týmu funguje a my tak můžeme být i v intenzivnějším spojení s lékaři… Tento model, přiznám se, je mi bližší a je úspěšným příkladem úzké multidisciplinární spolupráce v týmu zdravotnických odborníků.

V souvislosti s tématem kongresu „partnership a technologies“ – v čem je ten letošní kongres jiný? V roce 2011, kdy se kongres konal také ve Vídni, bylo přítomných jen několik málo firem, které mohly nabídnout přístroje na přípravu cytostatik. Byli tu především zástupci farmaceutických společností, letos to však může být skoro jedna ku jedné. Robotické systémy pro veřejnou část, například dávkovací unit-dose systémy, které pomáhají při přípravě léčiv, vnímám jako významný posun v otázce zvyšování bezpečnosti a efektivity zdravotní péče. A co se týká programu, především díky činnosti Scientific Committee EAHP jsou jednotlivá sympozia a workshopy zaměřeny na aplikaci inspirativních témat do praxe. Nemohu nezmínit české zástupce ve vedení EAHP: Petra Horáka (NL FN Motol) na pozici Director of Finance, kolegyni z naší lékárny Kornélii Chrapkovou, ta působí jako členka Scientific Committee, a také Helenu Rotterovou, členku volební komise. Progres v českém nemocničním lékárnictví se mimo jiné projevuje také tím, že máme zástupce na takovýchto pozicích v organizaci evropského rozměru.

Otázka závěrem: jaké jsou vaše cíle v lékárně do konce roku 2016? Stojíme před jedním velkým otazníkem, který se budeme snažit letos vyřešit. V části pro veřejnost je před nás postavena implementace evropské protipadělkové směrnice, potřebujeme tedy najít fungující systém výdejny pro veřejnost bez nadměrného administrativního zatížení jejího personálu. Od roku 2018 či 2019 vyvstane povinnost skenovat každé unikátní balení léčivých přípravků a autorizovat je. Myslím si, že bez použití dalších moderních technologií to nebude možné vytvořit. Navíc se s největší pravděpodobností začne letos či příští rok stavět v rámci IKEM nový blok a my tak budeme mít možnost rozšířit prostory lékárny, abychom byli schopni pokrýt požadavky, které se objevily za posledních deset let. Vznikne například nové oddělení přípravy sterilních léčiv. A mým osobním cílem je přispívat k tomu, aby moji kolegové nadále chodili do práce s tím, že je to osobně i profesně naplňuje…

Autor: Barbora Bártová Foto: Soukromý archiv Mgr. Hojného