Vítejte v Kiwi lékárně

Jaké jsou zvláštnosti novozélandských lékáren? O rozdílech mezi lékárenstvím na Novém Zélandu a u nás vypráví na základě vlastních zkušeností farmaceutka Barbora Bártová. V tamních lékárnách je u léků na recept v některých případech prý marže dokonce záporná.

Evropské léto pomalu odchází, zatímco na jižní polokouli končí své panování deštivá zima. Chcete‑li však zakusit exotické letní prázdniny, zatímco se zima přesune zase k nám, vydejte se na Nový Zéland, kde se v létě slaví Vánoce, a to jakkoli, jen ne tradičně. Nezapomeňte si proto přibalit opalovací krém, to abyste se na Štědrý den nespálili. Léto a Vánoce zároveň – není divu, že je prosinec pro zaměstnance místních lékáren nejrušnějším obdobím v roce. V červených čepičkách proto upozorňují na typickou letní prevenci a omezenou pracovní dobu v době svátků.

Na své předchozí cesty na zkušenou do zahraničních lékáren v Bostonu a v Norsku (MT 23/2014 a 25/2015) navazuji s trochu odvážnější cestou, při které jsem překonala na 20 000 kilometrů, desítky kulturních překážek a nejednu úzkost z pocitu, že trávím vánoční svátky bez svých nejbližších. Naštěstí se kolektiv lékárny Stay Well Pharmacy postaral o to, abych na svou zkušenost nikdy nezapomněla. Podoba lékárny byla britská, ne však mentalita jejích pracovníků, která byla typicky ostrovní, zkrátka kiwi, jak si sami říkají a jak se odlišují Novozélanďané od protinožců neboli Australanů.

Co je vážně jiné

Lékárna, kam jsem po tři týdny docházela pracovat, byla v soukromém vlastnictví, stejně jako většina ostatních na Novém Zélandu. Síťové lékárny zaujímají 35 procent z celkového počtu na ostrovech a z původních sedmi řetězců už fungují pouze dva. V obou typech lékáren se však sortiment příliš neliší – zatímco v našich podmínkách bychom očekávali, že dekorativní kosmetika a dárkové předměty jsou záležitostí na zisk zaměřených sítí, na Novém Zélandu tomu tak není. Jestli zanechat lékárenství v tradičním duchu, či se přizpůsobit potřebám moderní společnosti a prodávat i jiné než jen léčivé přípravky, to nechám na zvážení každého z nás. V sítích či soukromých lékárnách na Novém Zélandu je však tento krok jistou strategií, protože volně prodejná léčiva neboli OTC společně s prodejem těchto předmětů tvoří hlavní zisk lékárny. Na léčiva na recept se sice uplatňuje dispenzační poplatek, přesto se však jejich marže pohybuje v rozmezí 0,05–6 procent, v některých případech je prý marže dokonce záporná.

Prodej takového neklasického zboží doprovázejí i některé služby, se kterými jsem se v evropských podmínkách doposud nesetkala. Na měření glykémie či tlaku krve rozhodně není nic neobvyklého, poradenství zdravého hubnutí už je v našich lékárnách nadstandardní, avšak mí novozélandští kolegové běžně prováděli i nastřelování náušnic a balicí služby, a někdy nejen pro produkty zakoupené v naší lékárně.

Jak už víme, podoba lékárny je britská (vždyť Nový Zéland býval kolonií Velké Británie a dodnes zůstává součástí Commonwealthu), a to nejen kvůli dostupným „neléčivům“ v prostorách oficíny (mám na mysli opět ten drogistický sortiment zboží, jaký je možný pozorovat např. u mezinárodně expandujícího řetězce Boots), ale britský je i příjem léčivých přípravků na předpis a proces celé dispenzace. Pacienti lékárníkovi či jeho asistentovi odevzdají recept, na jehož přípravu si počkají zhruba 10–20 minut. V zadní části lékárny, která slouží pro přípravu jak průmyslově, tak i v lékárně připravovaných léčiv, se pečlivě připravují balíčky s léčivy, na rozdíl od způsobu přímého kontaktu s pacientem, na který jsme zvyklí v našich podmínkách.

V novozélandských lékárnách pracují kromě lékárníků také farmaceutičtí asistenti, kteří se výkonem povolání od lékárníka příliš neliší – jsou oprávněni připravovat léčiva na recept, mohou je také vydávat, avšak konečná kontrola balíčku s připravenými signaturami je pouze lékárníkova práce. A pak to jsou ještě prodavači právě té dekorativní kosmetiky a jiného zboží, kteří mohou pod dohledem kolegů prodávat i OTC přípravky.

Běžný den v tamní lékárně

Jsou to legislativní drobnosti, kterých by si povšiml český farmaceut v novozélandské lékárně, např. jednou za měsíc chodí do místních lékáren velká příjemka, denně jsou pak doručována pouze aktuálně chybějící léčiva. Zajímavostí je, že se originální krabičky při výdeji rozdělují na předepsaný počet tablet, ať už se nechávají v původních blistrech, nebo se rozsypávají do nových lékovek. Odlišná je i platnost receptů, která bez ohledu na druh léčiva (běžné recepty, opakovací recepty, recepty s předepsanými ATB či preskripce z pohotovosti) činí tři měsíce (léčivo je dokonce možné vyzvednout až do šesti měsíců od data vydání receptu, avšak po vypršení prvních tří měsíců již bez nároku na proplacení). Recepty pro předpis omamných a psychotropních látek, které se u nás píší na modrý pruh, jsou platné pouze sedm dní. Na Novém Zélandu také neexistují výpisy z receptů – jednou donesený recept zůstává v lékárně a sehnání chybějícího přípravku se v tomto případě nesmí řešit přenesením receptu (tj. jeho výpisu) do jiné lékárny; lékárna ho tedy musí objednat. Recepty se skladují po pět měsíců a poté se zasílají na Ministerstvo zdravotnictví, které zodpovídá za cenění léčiv a dvojí kontrolu procesů v lékárně; pak je tu ještě instituce MedSave, která kontroluje lékárny z hlediska správnosti vykonávané činnosti. Podobně jako český orgán SÚKL, i MedSave zastává kontrolní činnost od úrovně výrobce po vlastní lékárny, zajímá se tak o celý životní cyklus léčiva. Kromě kontrolních úřadů jsou zde stavovské organizace (zhruba čtyři), které umožňují registraci farmaceuta nutnou pro výkon jeho funkce, dále to jsou spolky hájící práva farmaceutů či takové, které poskytují vzdělávací programy.

Zdravotnický pracovník vs. uživatel péče

Stát se lékařem či farmaceutem na Novém Zélandu trvá v obou případech pět let. Budoucí lékárníci studují na dvou univerzitách, a to v Dunedinu či Aucklandu, městech situovaných na severním a jižním ostrově. Oproti českému je vzdělávací systém „kiwi“ odlišný – např. obsahuje tzv. licenční zkoušku, která je potřebná k výkonu lékárenského povolání bez odborného dohledu. Na Novém Zélandu podobně jako i v jiných státech světa studenti čtvrtého ročníku skládají státní závěrečnou zkoušku, aby mohli vykonat roční praxi ve veřejné či nemocniční lékárně, po které je ještě čeká právě tato licenční zkouška – často náročnější než vlastní státnice. (V Čechách se praxe vykonává za doby studia a tzv. státnice jsou jedinou zkouškou, po jejímž úspěšném složení je absolventovi přidělen diplom, který ho zároveň opravňuje k výkonu povolání bez odborného dohledu, pozn. aut.) V případě neúspěšného studia je možné po ukončených třech letech vykonávat pozici farmaceutického asistenta (ti jinak studují šestiměsíční kurs).

Z pohledu obyvatele Nového Zélandu je místní zdravotnictví finančně dostupné, protože je sponzorováno vládními dotacemi. Lékařská péče je zdarma do třinácti let věku, služby dentisty jsou bezplatně poskytovány až do hranice osmnácti let. Zdravotní pojištění tu není povinné a slouží spíše k hrazení lékařských úkonů v soukromé sféře zdravotnictví. V případě, že jsou předmětem pojištění příspěvky na léčiva, pacienti si uchovávají recepty, které jim následně pojišťovna proplácí.

Daleko za zemí protinožců, až v kraji kiwi, jsem poznala další tvář farmacie. A zdá se, že i tady se čím dál více vyhraňují názory na podobu současného lékárenství – jedni by si přáli návrat k jeho tradiční podobě, zato druhým vyhovuje, že si mohou zakoupit OTC na internetu či benzinové pumpě, nebo dokonce v drive‑in lékárně, přímo do okénka osobního auta. Ale ať už v Americe, Evropě či Oceánii, nikde nezapomínejme na to, že lékárník je jedním ze tří zdravotnických pracovníků, žádný prodavač. Jak ve svých fejetonech popisuje Josef Kopta, český spisovatel minulého století: „Pan lékárník byl v celém městě jen jeden. Byl pánem své tajuplné svatyně, kde se mluvilo buď latinsky, nebo jen velmi vybranou mateřštinou, jak to v celém městě nikdo nedovedl…“

 

Autor: Barbora Bártová